Neumění života (Fantazijní román Ščudlek)

„Proč jste přišel ?“ zeptala se psychiatrička. Nemohl jsem říci, že jsem se tu dříve potloukal kolem na vyšetření s bolestí ve stehnu a návštěva pohledného psychiatra mi ještě ve sbírce zkušeností chyběla, tak jsem popravdě odvětil: „Také mám deprese, protože se rozvádím, v pátek je soud, takže jsem pochopil, že už definitivně není cesta zpět“ .

„Rozumím“ řekla. „Mám na Vás hodinu, uděláme si anamnézu a pak to stručně v tom časovém limitu probereme. Jaké je Vaše povolání ?“

„Jsem sice vystudovaný právník, ale umím řadu profesí, jsem docela univerzální pracant, spíše takový dříč“, odvětil jsem.

„Říkal jste, že máte deprese a máte ještě nějaký problém?“, zněl její dotaz.

„Ano. Přemýšlím, vlastně cítím, že jsem došel na konec své životní cesty, že už nemá smysl jít dál, chci to ukončit“. „Chápu“ řekla a zeptala se: „ Je někdo, pro koho mát smysl zůstat, někdo, kdo by Vás potřeboval?“

Do očí mi vhrkly slzy, hrdlo se mi se sevřelo, ztratil jsem hlas a zkusil zašeptat: „Sy, Sy, Sy, Syn. Je mu šest, miluje mě a já jeho“. „Dobře, to je dobře“ pokračovala psychiatrička, „nebojte se, vezmeme to postupně, určitě najdeme cestu, nebojte se“.

Ztratil jsem hlas, slzy tekly proudem a chtěl jsem říci ještě jednu větu, jedinou větu, která přesně charakterizovala to, proč jsem ještě tady, ještě tady na tomto světě. Chtěl jsem říci slovo o-b-j-e-t-í, ale nešlo to vyslovit. Byl to popis v té malé chvílce trvající, denně se opakující situace, kdy mě syn před odchodem do školky obejme a já mu řeknu, že si má užít den. Pak mi zamává, usměje se a jde. Ano, je to to objetí, ve kterém je skryto vše. Je to to, co mi , coby velkému chlapovi, dává moc a současně chybí nejvíc. Jsem v něm obsaženy ty součásti či prvky života, které lze dotykem  a blízkostí přenést. Jak je možné, že mi to najednou od něj dělá tak dobře? Je to  znouze ctnost? Je to výsledek uvědomění si , té  výchovy, kterou synovi  dala jeho matka a já byl pouze pasivním přihližitelem, často nabubřelým kritikem a v mírném lepším případě  spíše praktickým doplňkem? Nebo je to vlivem věcí, kterým zatím nerozumíme, ale tušíme, že jsou? „Moji, jak vznikl vesmír? Moji, jak auto brzdí? A to je jen jedna z mála otázek, které ho zajímají….V tom vroucím objetí je obsažena ta přirozenost a radost, že je svět v pořádku, že je tu táta a máma a ty věci kolem jsou tak, jak jsou a jak mají být. Že není potřeba nad tím přemýšlet, že to tak prostě je a zůstane. Je to potvrzení přítomnosti a víra v budoucnost. Jak to, že jsem toto a  vše kolem,  "xakru", já hlupák, nevěděl dříve? Vždyť...

Moje myšlenkové pochody projevující se  navenek mlčením, přerušil její dotaz: „Můžeme začít? Jste v pořádku?“

„Ano“ odvětil jsem a utřel slzy. „Samozřejmě, počítal jsem s tím, že se tomuto tématu jakéhosi historického exkurzu budeme věnovat“.

Probrali jsme pár otázek, týkající se toho, zda se v rodině již někdo zabil, kdo je z rodiny psychicky labilní, či zda a jak jsme se pokusili manželství zachránit. Rodinná anamnéza negativní, až na to, že otec zemřel v 39 letech na leukémii. Stran záchrany manželství párovou terapií další minus, neboť manželka mi již žádnou šanci dávat nechce a po dvouletém odloučení od lože má jasno. Tečka. Stačilo jí. A já se už ani nedivím. Psychiatrička (i jako žena lépe) začala tušit, že nejde o příliš učebnicový příklad jednoduché rodiny, tedy moje zatímní „ještě pár dnů manželka“ není tuctová buchta, na kterou platí majetkové zajištění, a už vůbec ne kecy typu příslib nezarmoutí, že tedy její rozhodnutí se se mnou rozvést je pevné a neměnné , nedá se opít okázalými gesty či citově vydírat, prostě v tom má jasno. Nejsem zřejmě člověk charakterem pro ni, ale jako správce domu, otec pečovatel, právník, zahradník či řemeslník téměř nemám konkurenci a nerada přiznává, že je v tom velkém domě o několika bytových jednotkách na mě vlastně závislá. Možná v tomto kontextu dobře zapadlo její opakované připomínání, že mi přeje v životě vše nejlepší, hlavně partnerku, které budou mé povahové rysy a přístup k životu vyhovovat. A máme mě ráda za to, jaký mám se synem hezký vztah.

Nechtěl jsem v tu chvíli vytahovat její hysterické výbušné stavy, kdy mi nadává do idiotů, neschopů vlastního úsudku, papouška moudrosti, sociálního blba, opakovače moudrých vět z knih...protože jsem tušil, že tuhle odvrácenou skrytou tvář můžeme mít v nitru všichni a tím spouštěčem je třeba obrana před situací, kterou víme, že nedokážeme tu chvíli ovládnout, ovlivnit, prostě nám to přeroste přes hlavu. Taky se za ty stavy dokázala omluvit, tak co. Chtěl bych si hrát na velkorysého, ale jsem v těchto záležitostech v pokoře tomu, že opravdbýk ještě vrátíme.

Seděl jsem v křesle a byl si jist, že ničím, ani nikým nechci manipulovat, že tu nejsem proto , abych si udělal čárku a říkal si, jaký jsem krásný. Kdepak, tohle jsem uměl a ani nevím, jak, kdy a proč jsem  "tomu" umožnil přístup do mého života. Manipulovat, předvádět se, ukazovat co umím, být hrdý na věci , které tak nějak přišly samy a vydávat je za svou zásluhu. No, tak ale jednoduše, šmahem, se to uzavřít nedá.

Takže usazen v přitomnosti tak,  že ty věci, co popisuji,  jdou  samy přirozeně ze mě, že můj hlas má skutečnou dikci, že nikam nespěchám, že to je hodnocení věcné, nezkrášlující v můj prospěch, že nemám potřebuje je ohýbat. I když  vím, ano,  samozřejmě,  s přihlédnutím k vědeckému pohledu, je  ten náš sviňa mozek milostivý lhář, co umně ohýbá pravdu , aby nás realita tak nebolela. Ano, mozek nám většinou ve vzpomínkách (a někdy v realitě)  lže, přestože receptory signalizují něco jiného, a moje interpretace je tak ryze subjektivní. S tím je potřeba počítat. No co,  máme to tak všichni. Nicméně na vědomé úrovni se dá říci, že  je to prostě upřímná zpověď ve smyslu toho, že se soustředím na význam, nikoliv na plnění svého sdělení slovním  plevelem. Tak tady sedím, jaký jsem, otevřený sám před sebou i před ní.

„Dobře tedy, dáme se do toho, jak to vlastně bylo? Odkud pocházíte?“ řekla vlídně.

"Narodil jsem se na hranici Sudet, v malé vesnici s téměř 1500 obyvateli v době těsně před příjezdem té tzv. "bratrské pomoci" ze SSSR. Mí předci tam dostali chalupy po odsunutých němcích po válce v roce 1945, což jsem tehdy nevěděl. Když se narodíte na vesnici, nejen na zbytku de facto německého území, je život ovlivněn nejen místem, širší rodinou i dobou. Samozřejmě je ovlivněn i infrastrukturou či často vzdorem proti té době, tehdy kolektivismu, třeba  tím, že máte svou zahrádku, hospodářství  a tak i zapomenete na svět kolem. Zde  se urodí část produkce ke krmení sebe i zvířectva. Dvakrát do roka konaná prasečí zabijačka vám ukáže, jak vypadá zábava s řezníkem, který umí vyprávět jen neslušné vtipy a bůhví proč, si je jako dítě pamatujete celý život, protože je to třeba vaše první setkání s vyulgaritou či sprostotou, byť podanou v žertovné formě . Finanční negramotnost vás vede k tomu, tajně si vypůjčit stovku z tátovy peněženky v domnění, že je to tak asi správně, ovšem následné rodinné vyšetřování ukáže, že se za to má člověk stydět. Nakrmit králíky trávou či odnést večer dědovi kbelík se žřádlem prasatům, jsou malinké nenápadné  pravidelnosti v tom velkém slově, které má docela obrovský význam, a málokdo si je uvědomí v jiném než všudy přítomném kontextu. Zní takto: "JE TŘEBA ROBIT". To slovo visí ve vzduchu, nemodlí se k němu, jen tu je, všude zalezlé, vykukuje, nedá nám klidně spát. Pozná se to třeba podle těch větných spojení ….je třeba udělat, dodělat ..než to bude..až to bude,pak...udělej to, co nejdříve …ráno až vstaneš.. Zkrátka nekonečné práce je všude dost, a to tak, že  nezbývá čas žít, ale naopak se život stane prací nebo respektive práce životem. Jak je to správněji?  To je úplně jedno. Práce, pořád práce, spíše robota. A to v době, kdy by slovo workoholismus, znělo asi jako kurvahošikutentag. Zvyknete si na to. I na to, že  v neděli chodí někteří do kostela a nepídíte se proč. Že jsou akce Z, kam jde část vesnice a něco tam dělá, prý pro tu socialistickou společnost , tedy vlastně nás, takže to je zadarmo. To znamená, že náš čas nic nestojí. Zvykejte si. To už ale nikdo neřekne, jen je to v těchto případech samo sebou. Stejně tak akce SSM na opravu klubovny (kde jsem byl jednou a pak z toho intuitivně utekl a členem SSM jsem se nestal ). Že autoritou je soudružka  učitelka a ta co řekne, tak to platí. Dětství můžeme prožít v oparu přijetí toho, že je to tak všude, že je to ta jediná a správná norma do života. "Pracuj, neptej se, a ostatní se přidají a inu bude to fajn". Na dovolenou se jelo jen jednou k příbuzným do Čech, jinak se čas trávil na zahradě a na poli. Láska, pokud tady nějaká vůbec je,  je zřejmě skryta v té robotě.

"...počkejte", přerušila mě. "Tím, že mi to říkáte, to slovo ROBOTA tak zdůrazňujete, to je to , co má pro Vás, předpokládám, nějaký hlubší význam?" 

"Ano" a odvětil jsem: " Docela  zásadní".

"Jde o to, že jsem si tento dopad, nevnímanou neradost mého dětství několikrát uvědomil, jak moc mě to ovlivnilo. Několikrát jsem si řekl v životě, že to chci změnit. Udělal jsem to. Několikrát jsem si myslel, že vím jak, ale dlouho trvalo, než jsem to pochopil snad úplně vše a v souvislostech. Vlastně se ten kruh ještě neuzavřel a něco malého k tomu chybí". Aspoň tak to cítím. 

---

"To je běžné, že nás dětství ovlivňuje, to je v pořádku" . pokračovala psychiatřička. "Zkuste mi říci ty hlavní souvislosti , co si myslíte, že tak ovlivnily Vaše kroky v životě" zkusila mě navést na stručnější nit vyprávění.

"Ano", odvětil jsem "dalo by se to shrnout jednou větou", ale když už máme dost času (a "pojišťovna to platí" , dodal jsem si  v duchu), " tak si myslím, že to sice mohu shrnout, ale pak se k tomu můžeme vrátit v těch bodech, které Vám připadnou relevantní".

"OK", řekla nezvykle a v tu chvíli to vypadalo, že přebírám iniciativu já,  jako pacient, ale pokračoval jsem.

 "Každý tvor na této planetě, podle stupně jeho vývoje a určení místa v přírodě, zvláště savci pak ( co sají to mléko, že) jsou tady pro něco, mají svou roli, význam, účel nebo tak něco. Jsme součástí něčeho většího a ani o tom nemusíme vědět.... Pro každého takového tvora je pojem láska něco jiného, ale většinou je to velmi intenzivní pocit blízkosti toho druhého a bezmezná důvěra v něj a určitá zcela přirozená forma odevzdání se tomu. Asi to může mít několikero poloh, významů a podobně, nebo může jít o ryze biologickou záležitost, která trvá jen určitou dobu.  Je to jedno, postatné je, že by to měl mít každý v sobě jako potenciál, připravenost a to se nemusí probudit, nebo se to dá nějakým způsobem zabít, utlumit... prostě to viděno pohledem zvenku nemáte jako váš běžný projev. Ale láska může mít i nějakou jinou formu, nejsem na to odborník, já v žádném případě.. Není to jen o tom mít někoho nebo něco rád, může to být jen o tom, mít rád sám sebe, za to že jsem, i když jsem si svůj život na této planetě nepřál. Rozumějte, jsem tady, protože to chtěli mí rodiče, chcete-li zploditelé. Od toho se to všechno odvíjí. Začíná to tím, že na začátku nestojí má vůle, ale rozhodnutí jiných. A pak se ty věci postupně stávají, rodí, vyvíjí nebo zabíjí....A do toho vstupuje řada dalších věcí, které nemusíme zprvu vůbec vnímat, ale jsou tady, všude kolem nás. 

"Dobře, dobře" řekla a pokračovala " Pro Vás to konkrétně znamená co?" 

"Nevím co to je, či proč to je, ale nepoznal jsem lásku, neviděl jsem ji a když jsem ji měl na dosah, asi jsem ji přehlédl, přešel, zabil, ignoroval či možná nevnímal, že tu je a v tom dětství to začíná. Pletl jsem si ji se zamilovaností, možná někdy se sexuálním pudem" odvětil jsem.

"Velmi o tom asi přemýšlíte, že?" zeptala se psychiatrička a pokračovala " Je to pro Vás důležité téma, viďte? Vidíte to v tom nějakou příčinu svých současných potíží?"

"Ano", pokračoval jsem " Absence lásky, porozumnění, hlubokého citu ......v zásadě jsem vyrostl jako sobec, to si mohu dovolit říci až dnes s odstupem času, s určitým stupněm rozumového přístupu, či nabytých encyklopedických znalostí i vnitřního pocitu. Ovšem  může se to jevit jako hodnocení příkré, ale myslím si, že je pravdivé. Ovšem je důležité zmínit, že mě to netrápí, nestresuje, beru to jako fakt", pokračoval jsem. 

"Jsou lidé , kteří Vás nenávidí?" zeptala se. "Pracovně jistě ano, jsem člověk , kterého v práci buď milují nebo nenávidí, nic mezi tím. Jsem docela úspěšný ,  věci, které jsem udělal nebyly maličkosti, byly a jsou  to  skvělé věci užitečné pro společnost" odvětil jsem. "A co pro Vás osobně?" dotázala se. Zamyslel jsem se a odvětil: "Teď se soustředím na to být dobrým tátou, soustředím se na fyzickou práci, tím odpočívám, postupně se učím poznávat sebe více v tom dobrém a pomalu dospívám nebo směřuji ke stavu,situaci,  který vím, že teprve přijde a vybírám si cestu,  po které půjdu dál. Nebo možná už ne. Třeba nepůjdu už nikam."

"Ano, ano" pokračovala " Teď se soustředíme na Váš  osobní život. Máte nějaké výčitky?" vyzvala mne k odpovědi.

Chvíli jsem přemýšlel a pak pomalu řekl: "Nikdy jsem nikomu vědomně neublížil. Možná jsem udělal něco, co bylo v té chvíli výhodnější pro mě, ale všem blízkým se mohu podívat do očí a zeptat se jich, jak na mě vzpomínají, zda jsem jim nějak ublížil. Věřím tomu, že by nikdo neodvrátil zrak nebo by řekl vypadni ty hajzle z mého života. Ne, toto neexistuje". Mně  nejbližší lidé mě mají rádi, udělal jsme pro ně dost proto, abych měl čisté svědomí, tedy skoro čisté, protože vždy se dá udělat více. A to -udělat více- mi občas dělá problém" dodal jsem zamyšleně. To je dost subjektivní a tady mé hodnocení trochu selhává, to byste se musela zeptat jich. Zda by oni chtěli něco více, nebo jim to za dané situace stačilo. Když jsem se na to zeptal já, řekli mi, že je to v pořádku. Ovšem může to být i milosrdná lež, když tuší, jak těžce, ten svůj současný manželský nezdar nesu, protože to není nezdar zdaleka první.

"Je tady nějaká souvislost s dětsvím? "připoměla mi psychiatrička téma hovoru a já pokračoval.

"Shrnuto stručně jde o to, že zřejmě trpím určitým druhem absence konkrétní inteligence, je to něco jako sociální inteligence, či vztahová, těžko to blíže popsat,ale myslím, že to hodně postihuje jedince, co výrůstají jako samorosti, možná i na okraji společnosti, nebo bez opravdového citového zázemí, bez skutečné lásky nebo naopak s jakousi přestíranou či povinnou láskou, rozumějme: "musíš mít ty rodiče přeci rád , oni milují tebe a tak to je, to co vidíš kolem, to je ta láska,  co bys ještě chtěl". Tahle absence, možná i částečná či jemná asiciálnost,  nemá  souvislost s intelektem. Často intelektuálové jsou i asociálové. Radkim Honzák by to mohl nazvat určitým typem psychopatie, které není nutně v negativním kontextu  nebezpečného pro společnost, ale spíše s dopadem v oblasti vztahů. Řeklo by se třeba tím nářeší něco jako "Robiš, tak Tě miluju, ni?"

"Tak to jste trochu zabrousil do mého oboru", podivila se psychiatrička. "Nebojte,  nezabrousil, kloužu po povrchu" dodal jsem a pokračoval " Radkim Honzák říká, že jsou i pozitivní psychopati a já si o sobě utvořil takovou teorii, že jsem takový vztahový váhový  psychopat, umanutec. Vyznačuje se to tím, že jsem nedostal do vínku vhodně kalibrovanou váhu s návodem, kterou  bych vyvažoval hodnotu vztahu. No a ve vztahu jsem na tu váhu prostě hodil kilové závaží a nevadilo mi, že se váha překlopila na mou stranu. A i když partnerka přihodila pád deka, bylo jasné, že bych měl pár deka ubrat, abych to vyvážil,  ale já to neudělal, jsa si jist, že se ona musí více snažit a někde zbývající deka buď sehnat nebo si zvyknout, že ta váha prostě takhle váží v můj sobecký prospěch. A v tom spočívá ta patologická stránka. Je mi to jedno, repektive bylo mi to jedno."

"Uf" řekla psychiatřička, "tento příměr jsem za svou praxi neslyšela, ale docela dobře to může popisovat problém, který máte a se kterým bojujete, že? ". 

"Ano", dodal jsem a pokračoval "Když se těd podívám kolik mám let, když vidím věk svého syna, když vezmu střední věk dožití, když se podívám na jeho o sedmnáct let mladší matku, se kterou jsem strávil krátkých sedm let, pak se podívám do zrcadla na sebe, vzpomenu, co je za mnou, napadne mě - co jsi proboha za člověka?"  Neumím si číst  v očích. Jsem jako kočka, co by ráda honila svůj obraz, protože nechápe, že je to ona, že se s tím musí smířit, že to nastavené zrcadlo není vůbec nebezpečné, že je to tak v pořádku. 

"Máte se rád? Sám sebe? " zeptala se. "Většinou ano, ale jsou malinké věci, kdy si nejsem zcela jist", odvětil jsme a pokračoval "Mám se rád za všechny ty úžasné věci, které dokážu udělat, zařídit a vyřešit, prostě realizovat a dotáhnout.... a nemám se rád za ty věci, které jsem neovlivnil, a ty co jsem vydával za svůj úspěch, chlubil se jimi, byly  falešné, nebyly ze mne, ale byly vědomé- my právníci říkáme úmyslné, ty které mají konkrétní  příčinnou souvislost. Ale ty nevědomé?  To vím už, že to k životu patří a nemělo by to být jakýmsi stresovým spouštěčem. Neměl bych se tím trápit a snad se mi to i daří. "K tomu se ješte dostaneme", řekla psychiatrička a vybídla mne: "Co Vám teď chybí, co byste Vy pro sebe chtěl, když bychom odhlédli od toho černého scénáře, se kterým jste přišel?"

 Nemusel jsme dlouho přemýšlet, abych  se slzami v očích pomalu řekl: "Abych někoho chytil za ruku, objal ho a řekl:  pojď, půjdeme dál spolu, umím spoustu věcí, mám v sobě hodně síly, uvidíš jaký jsem chlapák, jen potřebuji mít šanci to předat. Předat svým způsobem. Znám svou cenu a vím, co dokážu, pochopil jsem,  kde sídlí intuice a čím bychom se v životě měli řídit. Pojď půjdeme životem, který se dá prosmát a kde pohřeb není důležitější, než hostina života. Dej mi kousek sebe, abych byl kompletní a mohl v míru dožít dlaň v dlani, mlčky, v plném porozumnění. Dej mi tvé pohlazení, vrátím Ti jej tou formou, která je mi přirozená. Vem si ji. Dej mi nahlédnout tvou duši a já ti dám oddám svou, uvidíš, že to tělo se k tomu samo přidá. A když se unavíš Ty nebo já, odpočineme si spolu nebo sami, jen tak, aby to bylo vše přirozené. Pojď se mnou dojít společně na konec našich cest, možná se ty cesty teď spojily a je cesta jen jedna."

"Psal jste někdy básně?" zeptala se. "Umíte se dost poeticky vyjadřovat" poznamanala. Jsem zatvrzelý romantik, realista, co očekává zázraky, chtěl jsem dodat, ale mlčel jsem. Řekl jsem toho už dost a přitom s výřečností jsem nikdy problém neměl.

"Výborně, máte vizi, to je dobře, věte mi, bude to v pořádku" dodala psychiatrička. Něco Vám teď předepíšu, budete z toho zpravu trochu malátný, budete hodně spát, ale věřte mi, že to opravdu bude v pořádku. Řekl jsem ještě několik vět, událostí a postřehů,  které mi připadaly důležité, ona si je v rychlosti poznamenala, ale bylo vidět, že už přetahuji určený čas. Dopsala a já se i odmlčel.

Podal jsem ji ruku a stiskl ji. Intuitivně zarovnal křeslo do správné polohy. Usmála se a řekla: "To nechte, to nemusíte."

---

Vyšel jsem z ordinace a hlavou se mi honilo, co se vlastně stalo. Komu jsem tak trochu svěřil do rukou své budoucí kroky. Proč jsem se nespolehl pouze na sebe nebo na ty semináře, kam jsem rád jezdil poznávat sebe. Na místo, kde jsem ztratil zájem o jídlo a jen dychtivě hltal ty věci, které přesahovaly mě i ostatní kolem a energii k existenci mi dodával šálek hořkého čaje a už nic dalšího z poživatin jsem nepotřeboval. Ano, trochu jsem vyčníval, ale nebyl to záměr. Nejedl jsem. Potřeboval jsem energii v mysli, ne na trávení. Vlastně jsem cítil , že tam někde blízko je cesta, kterou   mi ukazuje osud, která je kompatibilní s tím mým tušením něčeho zvlášstního, že to je místo, kde  mohu nalézt klíč. Klič k tomu, co dál, jak dál.  Další seminář je ale za dva měsíce. Ne, že bych to nevydržel, ale ten tlak na psychiku v té realitě, ze které neuteču,  je příliš velký. Zahánět jej dvoudeckou rumu a k tomu kolu, aby se mi zlepšila nálada, to už fakt začíná "nebýt dobře". Dokoce i Venca, co cítí energii,  mi napsal - nemám z tebe dobrý pocit, nedělej to, je tu něco, pro co má smysl žít. OK. Došel jsem do lékárny, vyzvedl ty krabičky. Zkusíme to, uvidíme. Dáme tomu konkrétní čas. 77, 99, 106, 129  a 156 dnů , pak se uvidí. Jsou to čísla , které nic neznamenají, ale mohou znamenat hodně. Vždyt je to úplně jedno.

Čísla. Aha musím napsat mámě. Numerologie. Úplně mi to vypadlo. Musím ji napsat - tady to je

Moje čísla

5 a  7

7 je osobní roční vibrace /ORV/ a také TAROT = 7 Vůz číslo roku 7

ORV 7 - obtížný rok změn, všechny změny slouží ke zlepšení

jedinec je schopný přestát všechny zkoušky

Tarot 7 Vůz - duše hledající harmonii

- princip změny na všech úrovních - mentální,citové, duchovní i fyzické

- a zákon příčiny a následků

- příležitost k vytváření nových skutečností

- prohloubení vědomí

- nebát se začít něco nového a nebát se vést svým vnitřním hlasem

- jedinec zvládne i věcí současně

7 z roku 2023 – rok příčiny a následku

čísla v mřížce vytvoří rovinu 1.silnou rovinu myšlení a komunikace

2. rovinu Saturnu – životní zkoušky

3. rovinu oddanosti věci – pro kterou se rozhodne

4. rovinu rozvoje

V karmickém trojúhelníku 7 od dne narození roku 2023 – vždy po 3 měsících

1. vibrace pod číslem 9 - vnese do života určité změny, učí správně si uspořádat žebříček hodnot

a smysl pro odpovědnost vůči sobě i ostatním, učí moudrosti,

klade štěstí druhých výše než své vlastní štěstí

2. a 3. vibrace pod č.3 - studium a užitečné nápady, starost o někoho z rodiny,

pozornost na právní a obchodní problémy

4. vibrace pod č.11 . prověřuje po duchovní stránce, staví před nás omezení a překážky

abychom se začali zajímat o oblast duchovna

toto poslední čtvrtletí do 23.4.2024 je totožné s životním cyklem 11, který trvá ještě až do konce věku 57 let / pak nastává devítiletý cyklus pod č.1/ je to nejlaskavější, nejintuitivnější a nejduchovnější cyklus.Je to cyklus pro řešení partnerských vztahů. Lidé se stávají vnímavější k potřebám svých blízkých a více si váží toho, co mají k dispozici. Cyklus 11 je oceněním člověka za jeho dovednosti v minulém životě, je to laskavé pohlazení Vesmíru.

Hmm, dobře. Tohle mi TEĎ moc nepomůže, to bych potřeboval s někým probrat. Ale dejme tomu, že je to nadějné. Že je to kostička do mozaiky.

Mám volné odpoledne. Přemýšlím o tom, zda bych syna dokázal sám učit, tedy přesněji vzdělávat podle těch zatracených osnov z dob Marie Terezie (přeháním), a to učení by probíhalo v domácnosti. Kolik trpělivosti bych v sobě dokázal najít?

Psal jsem si s Bárou, co dělá domoškolu a prezentuje své výsledky na internetu. Koupil si ten její ebook, ale pořád se na to necítítm. V zásadě nechci , aby ten kluk poznal ty mizerný parchanty, co se velmi často v kolektivu vyskytují, respektive než je pozná, chci,  aby byl na to setkání dobře připraven. Stejně tak to poklonkování a nerespekt k osobnosti dítěte.  Teď to ještě nejde a vlastně ani nevím, jak ho připravit. No, od toho má dva rodiče, poradíme se. To vyřešíme, je na to ještě rok čas.

Vždy, když teď myslím  na výchovu syna, nebo o tom jen přemýšlím, vzadu mám vykřičník toho, jak je důležité držet kontext a smysl výchovy, jak jsem sám už nějaké děti předtím  měl, a seč mi síly na výchovu stačily, řadu věcí jsem nevěděl. Ano, dříve jsem se tím trápil, že jsem mohl udělat něco více, ale bylo to více kamínků, které daly dohromady tu mozaiku, takové to "nou hau" ala  HOW TO než mi to seplo. Jaká pra/rodičovská autorita?  Jaké společensko-výchovné vzorce?  Proboha, vždyť je to tak jednoduché. Hodně se o tom píše nebo plká a přitom se stačí dívat na svět těma nezkaženýma dětskýma očima a mít s dětmi trpělivost. A vlídná důslednost. Vysvětlování proč. Neodbývání. Pozornost. To je celé. I Radkim Honzák mi pomohl otevřít oči  prostým sdělením, jak dlouho žijí naše buňky. Že se každé dvě sekundy jedna buňka obnoví, že z našeho původního tělesného já, zůstaly jen zuby. A co ty myšlenky? Ano, i mozková kůra a mozek se obnovuje a v kombinací s řadou další faktorů, je náš život vlastně takový vzpomínkový optimismus. V duchu jsem se zasmál a pomyslel si, kolik lidí takto asi kolem mě v tomto malém městě uvažuje. S kým bych si o tom mohl popovídat. No pravděpodobně s nikým. Možná to téma otevřu při příštím sezení s psychiatričkou.

Co ji mám říci? Že jsem byl na základce školní premiant se samýma jedničkama? Že jsem to dosáhl režimem, spočívající v naučeném drilu mé mámy, které mě sice neobjímala, ale nutila k výkonu mimo jiné přísným režimem typu: přijdeš ze školy, uděláš si úkoly, uklidíš nádobí a pak může ven? Ano. A když jsme nejeli v těch správných kolejích, rozuměj "zlobili", dostali vařečkou po zadnici? Tak jsem fungoval jako stroj a když jsme v osmé třídě měli popsat, jak vypadá náš příchod domů a co se děje pak, tak  nikdo kromě mě neřekl, že si udělá úkoly jako první věc. Pak z toho bylo  všeobecné nevěřící veselí, že si z nich dělám srandu. I učitel, do té doby pro mě  autorita, prohlásil, že to není možné, ať nekecám. Ne.  Je to taková malá blbost, věc, nad kterou lze mávnout rukou, ale málokdo si uvědomuje, že dítě, a je jedno v jakém věku, věří svým rodičům, svému okolí, vlastně i autoritám a každá ztráta důvěry, pokud na ni není připraveno, je pro něj kus ztráty víry v něco, něco důležitého, to asi  nedokážu přesně popsat. Možná v jiného člověka, možná v kolektiv, nevím. Každopádně se každým takovým nečekaným překvapením, že je to jinak než mu jemu blízký člověk řekl, že bude, něco stane. Něco se zapíše, někam do nevědomí. Něco se vytvoří, nějaká synapse. A tak se to pomalu skládá. Proto je tak důležité to seběvědomí, opravdové sebevědomí. Zralé sebevědomí. Ne namachrovanost či ostentativní projevy řeči těla. Seběvědomý zralý člověk, znající svou hodnotu, připraven na podpásovky a manipulace okolí či společnosti, usměvavý , otevřený, ale vlídně ostražitý.

Dětství se většinou za normálních okolností prožívá jen tak. Samo.  Je to prostě věc, kterou v období míru, tj. běžném životě, dítě propluje a současně nasaje vše jako houba, aniž si to uvědomí ono samo či dospělí kolem. I já tak plul. Připadalo mi normální, že jsem o svou o deset let mladší sestru od tří let pečoval ráno sám. Rodiče jeli brzo do práce. Ona vstala, vlezla ke mě do postele, řekla: "Bjácho můj" . Objala mě , torchu jsme si poleželi a už to šlapalo. Oblíknout, snídaně, naložit na kolo do košíku vepředu (na řídítka) a odvézt do školky. Samo sebou, že jsem si připadal důležitě, protože tam děti jinak odevzdávali rodiče, ale na vesnici se to tak nebere. Její vztah ke mě, ano vztah, byl úžasný. Byl jsem možná něco jako táta, který na nás stejně neměl čas, protože ..to už víte..robota. Druhá sestra byla mladší jen od dva roky. Cestu jsme k sobě nenašli. Možná i díky tomu, že nám rodiče odmala pořídili každému vlastní pokoje, kam jsme se mohli zavřít a vegetovnat v nich sami. Soudržnost tedy nula. I ona však byla premiant. Jakpak by ne, musela jít v mých stopách. Navíc jako ženské pohlaví, tak nějak přejímala v tom domáckém prostředí slovo pořádkový pedant. V dospělém věku to pak dostalo přídavek, pedagog pedant.

I v dětech je skrytá škodolibost či zlomyslnost. Jedno sobotní ráno, kdy nebylo potřeba sestru vypravit do školky, ale ona, neznajíce týdenního rytmu, ráno vstala , přicupitala k posteli a volala jako obyčejně "Bjááchoó". Odpovědí jí byl škleb a můj potměšilý výkřik "Bleééééé"... Vyděsilo jit, chuděru. ...no dodnes se za ten svůj zvukový průjem stydím, ale to víte, puberťák.

Já si z dětství odnesl, že musím být nejlepší, že to je věcí píle. Jaký to byl pro mě šok, když na střední škole nás takových "nejlepších" byla celá třída a to jsme tam byli všichni přijati na odvolání jako třetí ročník. Tlačenky. Těžce jsem se rozkoukával a nebyl na tolik konkrurence připraven. Kluk z vesnice ve městě. Ne, že bych se města bál. Měl jsem tam prarodiče,  babičku a dědu, za kterými jsem rád cestoval, ale poměry ve škole byly dalece jiné, chtěl se výkon z hodiny na hodinu a na jméno se nedbalo. Zatímco na základce jsem byl již zavedený jedničkář, tady jsem s bídou stíhal. Nevěděl jsem ani,  jak se učit, ale nějak jsem fungoval. Do toho dva měsíce před 15 rokem mého věku to přislo. 

Toho února bylo dost sněhu a zimní prázdiny byly v plném proudu. Zrovna měla svátek má sestra.  "Telegram, u babičky je telegram" zvolal někdo a já se hrnul  k prarodičům,  kteří bydleli přes ulici. V místnosti, kde jsme se scházeli většinou všichni, bylo skoro plno. "Táta umřel". Ani nevím, kdo mi to řekl. Sáhl jsem na ten lísteček telegramu a přečetl jej ..Dnes v 9:20 v nemocnici...zemřel..Dal jsem si jej , búhví proč do kapsy.

Nestalo se nic. Na takovou situaci se nedá připravit. Jako dítě jsem nevěděl, co je to smrt blízkého, netušil jsem, že může přijít i k nám domů. A to přesto, že jsem v rámci místní dechové kapely, coby trumpeťák na vesnických pohřbech hrával, což byl pro nás tehdy výdělek nějakých cirka 67 Kčs. A to jsme takovou událost jako mladší členové kapely tak nějak spíše  přivítali, ale nahlas to nikdo neřekl, jen jsme si to jako kluci občas pošeptali mezi sebou, aby to dospělí muzikanti neslyšeli. Možná to je jeden z těch kamínků mé lhostejnosti k událostem, které pro jiné mají tragický dopad. Možná.  

Tentokrát hrála vesnická kapela pro nás. Dokonce si myslím, že za to spoluhráči v kapele ani nic nechtěli. Tak moc měli vesničané  mého tátu rádi. Pro celou vesnici to byl šok. Cože ? V 39 letech? On? Takový šikovný chlap? Co bude s jeho rodinou? Ty dny plynuly pro mě docela normálně. Když nejste jako dítě připraveni na to,  jak má vypadat truchlení, tak navenek prostě netruchlíte. Koukáte se kolem na ten šrumec, co se to vlastně dějě a zpracováváte tu informaci tak nějak udiveně. Tu skutečnost, že tentokrát se táta z nemocnice nevrátí. Že nepoloží do poličky v kuchyni na své místo k peněžence ten lísteček s laboratorním rozborem,  kolik krvinek zase chybí. Že nevezme do rukou to nářadí, které leží dole v garáži. Že už nepřiloží do kotle, ani mě nebude prosit, abych zatopil, že on musí ležet. Nic s toho se nestane. Budu muset ty věci dělat sám.

Na obřad jsem se nepřipravoval, ale  chtěl jsem tátu vidět. Chtěl jsem mu něco říci, něco, o čem budu vědět jen já. Něco, co bude jen mezi námi. Co na tom, že mě prakticky nic nenaučil, nic mi neukázal. Byl to je člověk, kterému jsem řííkal táta, naučil mě řídit malotraktor a vyrobil mi tříkolku, barevnou , z koleček z kočátku. Jinak nic. Ale byl. Nikdy mě neuhodil, přesto jsem trnul hrůzkou, když se vracel z třídních schůzek, na které chodil on. Přitom jsem se neměl čeho bát. Měl u mě obrovský respekt. Asi jako každý táta pro syna, byla to moje houba, kterou jsem nasával, akorát, akorát v ní bylo jen tolik, kolik se do něj vešlo..... Dělal chyby  jako každý táta. Měl své limity a vzorce. Když si nás všechny tři sourozence zavolal do kuchyně, aby se nás zeptal, jestlipak víme, koho má nejraději, úplně jsem cítil ve vzduchu,  jak já i sestra chceme, aby řekl naše jméno. Neřekl. Řekl , že tu nejmladší, to mimino. Zklamání dětské duše, ten zářez, ten je na celý život. Ale táta to nevěděl. I on se musel řadu věcí naučil a nedostal  příležitost pochopit více. To jsme semozřejmě jako děti nevěděli. Táta  chtěl po mě  jen, abych nosil pitnou vodu v kbelíku od babičky k nám domů, či občas pomohl dědovi s hospodářstvím, občas. Jednu větu jsem si však zapamatoval. Říkával: "Nic po tobě nechci, žádnou práci, jen se uč, rozumíš?" Nerozumněl jsem. Mě bavilo jezdit s malotraktorem, kosit trávu králíkům, sypat slepicícm nebo nosit prasatům ve kbelíku žrádlo. Ale to bylo u prarodičů. Doma ne. Doma byla novostavba s pěknou garáží a upraveným okolím. . Králíky, slepice, prasata..a políčka. U dědy, prastrýce, strýce i u našich. Všude políčka.

Neuměl jsem plakat na veřejnosti, neuměl. Byl jsem jen zaražený. Jako děda. Taky neplakal. Nepřišlo mi to divné. Ostatní hrozně vzlykali. Vzpomněl jsem si, jak jsem plakal coby kluk v posteli před spaním, když jsem si představil, že mi umře dědeček. Věděl jsem, že se to jednou stane a ta pouhá myšlenka mě rozplakala tak, že jsem  svého medvídka pevně přitiskl k sobě a konějšil jej. Na tátu či mámu jsem ani nepomyslel. Ale teď, na tátovo pohřbu.... Panečku, tolik lidí. Všichni jste ho znali? Musel to být velký člověk, musel asi něco znamenat. Pro vás všechny, ty všechny , co přišli na pohřeb? Asi tu nejste jen tak, ze zvědavosti.

Máma se o někoho opírala, myslím o svýho bráchu, o ni se opírala má sestra a malou sestru drželi za ruku. Já jsem stál sám. Sám. Nikoho jsem nechtěl. Nepotřeboval jsem se k nikomu přivinout a uchlácholit. Nepotřeboval jsem objetí, nechybělo mi. Byl jsem sám se svým smutkem v nitru a nechápavě jsem koukal kolem sebe, jak to probíhá. Ne, nebyl to žal. Později mi máma vyčetla, že jsem tam stál tak osamoceně, sám. Nebrečel jsem. Odděleně jako sirotek. Nechápala to. Tehdy jsem nevěděl, že má milence, že ho táta zná. Dokonce chodil k nám domů a babička mi později zlomyslně prozradila, že o něm říkával, že je to domácí přítel jeho ženy. No jo, znali se. On uměl sehnat věci, které se v hospodářství hodily a v ochodech nebyly k sehnání. Viděno zpětně, tak táta byl vtipálek. Nevěděl toho jako vyučený opravář zemědělsktých strojů moc, ale něco o tom životě tušil, cítil co je správné, myslím si. Stejně tak,  jako jsem se chlubil jeho větou, že byl z KSČ vyloučen pro neznalost věci. Tak mi to nadiktoval do nějakého dotazníku a tuším to tak i měl přesně v nějakým lejstru. Jak já byl na tu jeho větu hrdý. Nechápal jsem proč, ale přišlo mi to naprosto skvělé. To ostatní ve třídě neměli. Takže po stranické linii to musela zachraňovat máma , proto byla členkou rodičů a přátel školy a byla aktivní na schůzích. Jasně, když byla akce "Z" táta vytáhl malotraktor a šel pomáhat., ale ne jako straník. Tohle jsem ocenil až zpětně.

Ponurá atmosféra pohřbu dolehla i na mě. Proslovy skočily a měli jsme se jít s nebožtíkem rozloučit. Těšil jsem se na to i trochu se bál. Jak bude vypadat. Přešli jsme do zadní místnosti. Jen rodina. V otevřených ústech mu chyběly zlaté korunky. I tak si funebráci asi přivýdělávali. Jinak jsem tam stál , sám, mlčky a v duchu opakoval jednu větu: "Táto, táto, já budu jako ty, přísahám , jako ty". Nikdo to nevěděl, nikdo. Nevím, kolikrát jsem tu modlitbu řekl, ale tak se i stalo. Sotva rakev zmizela v dáli a  truchlící se vydali na hostinu, přicházeli ke mě lidé, známí či neznámí a říkali. "Tak hochu, teď je to na tobě. Držte se. Pomáhej mámě. Upřímnou soustrast.Teď už jsi velký. Jsi pokračovatel rodu. Jsi nejstarsší"  Nechápal jsem to. Nedocházelo mi to. Podvědomě jsem soucítil s dědečkem. Byl opravdu zlomený. Žádná komedie. Teprve po letech jsem pochopil proč. Přežil své dítě a ne jedno. O pár let později zemřel i tátův bratr.

Klepání po ramenou a slova o pokračovateli rodu našla význam v tom, že jsem se stal jaksi přirozenou součástí, spíše pomalu rozhodující hlavou společného rodinného hospodářství. Začalo to malotraktorem, se kterým jsem uměl jezdit jen já. To zahrnovalo i orbu a kultivaci půdy. Pokračovalo to převážením uhlí z místa na místo nebo přepravu různého materiálu. V 17 letech mi prastrýc zaplatil autoškolu na velký traktor, takže jsem mohl nastoupit v JZD na letní brigádu, vlastně tehdy státním statku jako traktorista s opravdu velkým traktorem. JAko opravdu leký chlap. Tam, kde před pár lety pracoval táta jako mechanizátor (maturitu si dodělal dálkově pár let před smrtí). Byl jsem štastný, že mě berou jako jeho. Jak s tím traktorem umím, že jsem celý on. Naučil jsem se i jeho podpis. Podpisoval jsem se úplně stejně. Pokaždé, když jsem slyšel, jak někdo říká , hele celý fotr, tak jsem byl rád, že naplňuji jeho odkaz. Moc rád. Byl jsem štastný. Opravdu štastný a hrdý. Byl jsem jako táta. Jak moc to pro mě znamenalo. Moc. Potřeboval jsem to slyšet. Tohle bylo to mé pohlazení, forma objetí, forma naplnění. Jsem jako táta. Táta. Jsem dospělý. Jsem tady v té společnosti jako dosplělák. Tak vypadá život.

Čím jsem byl úspěšnější v péči o hospodářství, tím to bylo horší ve škole.

Nevěděl jsem o životě nic. Jen jsme slyšel , jak jsem dobrý, že tu práci v hospodářství zvládám. Předčasně jsem dospěl. Ale nejen v očích nejbližších. I  mozek si to přjal  za své. Jako fakt. Tak jak to umí. A to nebylo pro určité budoucí životní situace dobře. Rozhodně ne.

Máma se po roce formálního truchlení oficiálně odstěhovala do města ke svému příteli a vzali s sebou mou nejmladší sestru. Bylo ji šest. Nesla to těžce, byla bez bráchy, na kterého byla zvyklá, ale zato byla zahrnuta péčí, o jaké jsme si předtím mohli nechat jen zdát. Vlastní luxusní pokojík , tuna hraček a každý rok k moři. Máma mě  nechala s druhou sestrou na domě na vesnici. Dojižděla tam občas uklízet, no i kibicovat  a my tam jako sourozenci žili. No, jako sirotci se nedá říci, protože jsme měli babičku a dědu přes ulici, a taky tetu, prastrýce. Chodil jsem na střední, ale raději jsem hospodařil, nebo opravoval motorku či dělal jiné chlapské věci. Dělalo mi dobře naplňovat odkaz táty. Plakat jsem chodil do garáže. Dlouhou dobu tam ležely ty klíče na matice, kterých se dotkl naposled. Sedal na nich prach. Když jsem je zvedl, dlouho se jsem se na otisk toho klíče v prachu díval. Otisk času. Byl TO pro mě něco jako posvátných symbol. To TO bylo umět si se vším poradit. Ten klíč na šrouby a matice  TO symbolizoval. Mám je rád odnes. Už si je i barvím, abych je poznal podle velikosti. A mám jich dost, celou řadu. Všechny profily. Jako správný řemeslník. Myslel jsme si, že táta uměl všechno, že to musím zvládnout taky. Slíbil jsem to sobě ( i jemu)  přeci ! Úplně poslední takový  splněný slib byl řidičák na autobus, to už bylo po vojně. Tehdy jsem si řekl, teď už umím vše co táta, protože  řidičák na všechny skupiny, to pro mě bylo tehdy poslední meta. Poslední tečka umění TO. Ale nepředbíhejme.

Odstěhování mámy za "domácím přítelem mé ženy", jak prý říkával  otec, bylo stejně nevyhnutelné. V období puberty, naložen povinností hospodářství, na bedrech pocit dospělosti , inu byl  jsem vzpurný a umanutý . Nejen, že jsem pracoval, ale považoval jsem za přirozené, že když na tom hospodářství robotuji, tak tam o řadě věcí také rozhoduji. To se taky dobře do mozku uložilo. Ta suverenita, to odhodlání věci dokázat, dotáhnout, nebát se výzev, jít za svým. Nic není problém, nějak to uděláme. Byl jsem jako lev. Nezastavitelný. A lidi na vesnici říkali. Celý otec. Rád jsem to vnímal, rád.

Maturitu  jsem udělal taktak. Ale udělal. Všechny knihy a sešity lítaly z okna před dům  a křičel jsem, že nechci vidět školu. Konečně. Svoboda, mám učení dost! Chci žít. Vydělávat peníze..

Střety mezi mnou a otčímem vyvrcholily dříve, než  jsem měl nastoupit na vojenskou službu. Tehdy vojna trvala dva roky. Můj prastrýc, se kterým jsem se věnoval včelaření, pomáhal mu na poli, měl ho za svého druhého tátu, mi domluvil na okresní vojenské správě, že jsem vlastně sociální případ, kluk bez otce, který spadá do kategorie zkrácené vojenské služby tj.  7 měsíců a měl by jít sloužit někdo poblíž. Ale realita byla jiná. Povolávací rozkaz přišel do vzdáleného koutu republiky a na dva roky! Cože? 12 hodin cesta vlakem? Do posádky, která je vyhlášená svým sadistickým přístupem, kam chodí jen trestanci a političtí vězni či osoby společensky neadaptovatelné? Co jsem komu proboha udělal?

Až později vyšlo najevo, že za to mohl on. Matčin přítel, můj otčím. Chtěl mi dát lekci, chtěl, abych měl vojnu takovou, která by ze mě "udělala" chlapa a naučila pokoře a úctě k mámě. Ne, neměl jsem mámu za to, že to dopustila rád. Ba jsem ji možná i nenáviděl. Proboha, vlastní mámu! Cílem jeho akce bylo, abych dostal za tu svoji suverenitu a dospělost pak  na vojně tak nějak po čuni. Chtěli ze mě udělat chlapa, ehm  ze mě, panice. Kluka, co nepoznal sex, jen práci a kamarádku, se kterou se vodil za ruku a maximálně ji sahal na prsa a do rozkroku. Otčím měl dobré konexe. Až na krajské vojenské správě, a ti dali okresu befel, jak to se mnou bude. Odvedli mě v 18 letech. Když jsem nastoupil na vojnu, bylo mi 18 a za měsíc 19 let. Motostřelci a přijímač. Křik na chodbě. Rypáááci. Jedůůů. Věděli jsme , že to bude zlé, ale nedokázali jsme si to představit. Dohola ostříhaní mlaďoši honění na rozcvičku a režim, drill, pořád v akci.Rajóny. Cvičák.  Noční návštěvy mazáků na pokoji, kde jsem si uvědomil, jaký drak ve mě dřímá. Jaká zlost a odhodlání je ve mě. Zkuste na mě, vy zmetcci sáhnout, uvidíte, co se bude dít! Ruce se mi zatínaly v pěst. Měl jsem ale štěstí. Nikdy na mě nedošla řada na šikanu. Po třech týdnech to tělo vzdalo. Skončil jsme na ošetřovně jako marod,angína. Z marodky   jsem šel rovnou na přísahu (ta byla po měsící). Buzerácký přijímač do přísahy skončil a my byli přiděleni na roty. Šel jsem na rotu týlového zabezpečení a protože jsem měl řidičičák jen skupiny B, stal jsem se řidičem osobního UAZu, nikoliv řidičem obrněného vozidla, to měli Céckaři. UFF.  Tohle byl můj svět. Auta a jejich servis. Rychle si mě oblíbili i mazáci, protože pochopili, že jim můžu v lecčems pomoc. Jízdy mi šly a byl jsem nejlepším řidičem v kurzu. Pak to přišlo. Řidič velitele pluku měl nehodu a rozkaz zněl. "Na velitelskou četu převelit nejlepšího řidiče z kurzu řidičů". To jsem byl já. Měl jsem se stát řidičem velitele pluku. Tak to bylo něco. Ne nepříšlo to samo, musel jsem si to vybojovat. Svou pílí a přístupem. S lehkostí sobě vlastní, jako dříve všechny ty věci, co mě bavily dělat. Ano. Občas to mělo nějaký důsledek: ...zabiju koně, dojdu pěšky..., ale jít za svým vytčeným cílem, to mi šlo. 

Když se řeklo vojna, znamenalo to, v zásadě dvě věci. Formálně se z kluků měli stát chlapi, obránci socialismu a neformálně se vědělo, že je to zabitý čas, levná pracovní síla a pakárna, buzerace a taky šikana. Náš útvar měl tu nevýhodu, že patřil do toho odpadu na chvostu. Motostřelci, bigoši s lopatami. Kluci co často nebyli vyučeni, nebo se vojně vyhýbali, takže tam šli dost pozdě, nebo naopak byli političti nespolehliví či dokonce byli již jako mladiství za něco trestáni. Takže tato směs lidí, v počtu více než tisíc, v několika budovách, tvořila obrovský nesourodý nevčelí úl, který v noci hlídal jeden voják z povolání tzv. deváťák, ale jinak tam většinouvě vládli mazáci se svými prasáckými metodami. Tedy klasická šikana.  Noční křik, spíše řev, byl často do pozdních hodin. Slova bufet, jedúúúú a podobné hlášení raději nevzpomínat a je smutnou pravdou, že řada slabších jedinců o tom, co na vojně zažila raději celý život nemluvila. Měl jsem sakra štěští, že jsem měl maturitu jako jeden z mála, měl jsem jen řidičák na osobák a ne na náklaďák a dostal jsem příležitost ukázat, že něco umím a padlo to na úrodnou půdu. Téhle buzeraci jsem se vyhnul a to mi zaručilo přeřazení na velitelskou četu. To byl malý ostrůvek, řekněme "inteligence", která pomáhala administrativně zajišťovat chod celé posádky. Písař, kreslič map, dálnopisec, pomocník personalisty... a pak spolupracující čety zdravoťáci, skladníci a provianťáci..a já už ani nevím co. Zvláštní bylo, že na těchto pozicicích, hlavně u velitelské čety,  byli kluci, co měli maturitu , nedokončenou vysokou školu, a často i nějaký politický škraloup. Ale bylo to  nejlepší v tom zbylém personálním marasmu . Bez toho ta posádka nemohla fungovat. Zorientoval jsem se rychle. Byl jsem spolehlivý a velitel pluku si mě oblíbil, měl jsem jeho důvěru a bylo to tu zase. Už jsem byl ve svém živlu. Ne, že bych byl nějaký machr, ale suverenita mi nebyla cizí a různé psí kusy mi nedělaly problém. Z dvouleté vojny jsem strávil čtvrtinu času doma, na opušťácích, zdravotních dovolenkách či služebních cestách. Ale dělil jsem se s kamarády. Mám jich z vojny dost. Byl to takový náš společný barter, pomáhali jsme si, očůrávali ten zasraný systém, to nás stmelovalo a hlavně jsme si věřili, věděli jsme , na koho se dá spolehnout. V naší partě  slovo podraz neexistovalo. Každý jsme měli svou roli. Pravda, byl jsem, coby řidič velitele, jakýsi primus inter pares, ale vůči kamarádům, jsem to nikdy nezneužil. Naopak. Ta vzájmená pomoc a solidarita, to bylo fajn. Ale z lampasáků jsem si dělal doslova prdel. To jsem byl machr až na půdu. Zasloužili si tu neúctu, ale bylo to ode mne krátkozraké, nic jsem tím nedokázal, jen jakési své vnitřní pohrdání. Máma i otčím byli myslím v šoku. Přerod v chlapa se nekonal a já se vrátil do civilu jako frajer, co to zmákl levou zadní.  No, zatím ale bez zkušenosti s opačným pohlavím. Tedy , vlastně jednu zkušenost jsme udělal tím, že jsem ztratil panictví s kamarádkou sestry. No, bylo to vzájemné a rozpačité.

Kam se vrtnout po vojně s elektro průmyslovkou a maturitou, malou praxí s opravou náklaďáků? Máma mi sehnala místo v poměrně prestižním autoservise. Mě, který nebyl vyučený automechanik. A tam mě kluci naučili ty husarské kousky. Poprvé jsem viděl veksláky v akci. Jejich káry a šustění bankovek....

Zarazil jsem se. Ano, tohle vlastně bylo poprvé,  co jsem poznal slovo podvůdek, vexl, money, ano, ano a do toho tehdejší tajné burzy s džínami a hodinkami, kam se hrnuly davy lidí, za řeku...a policajti to rozháněli...to do sebe zapadalo...Slovo výhoda, osobní prospěch, chamtivost bylo stále součástí světa kolem mě. Ale nepoddal jsem se tom, jak byse mohlo zdát na první pohled.

Byla první holka o které se dá říci, že jsem s ní něco intimně a vřele opravdu měl. Pracovala ve skladu jako učeňka, dlouhé vlasy, možná ještě neměla 18, a já  já dobíhajících 20, asi tak. Nebyla panna a když mě vzala k nim domů, k těm polským hranicím a dala mi okusit rozkoš jejího klína, byl jsem překvapen, co to vlastně je, ta ere-akce, ufff. No teda, to už jsem asi dospělák, že.... Z toho času mi zbyla vzpomínka na  vřelé přijetí její rodiny, které nevadilo, že jsem s ní přespával v jejím pokojíčku a "vařonku". Teplý líh s medem, který se tam pil, vesele po večerech a mluvilo se česko-polsky.  Byli jsme spolu  ani ne půl roku.

Pak jsem potkal JI. Měla bloňďaté vlasy, modré oči, krásnou postavu  a pořád se smála. Však já taky. Nebyl jsem uhrovitý tlusťoch z lochu. Byl jsem  někdo. Exlusivní mechanik, brilantní řidič, skvělý bavič, šikovný a praktický člověk. Jestli nám mozek milostivě lže, tak tady jsem si jist, že to nejde přebít, že to tak bylo. Je ve mě uložena vzpomínka na  ten silný pocit touhy, touhy být s ní , stále, úplně, pořád. Milovali jsme se, jak to jen fyzicky šlo. Poprvé jsem cítil to pohlazení po tváři a mé něžné oslovení, které jsem z plného srdce vracel. Milovali jsme se tak, že by se červená knihovna nemusela stydět. A potomek byl na cestě. Svatba byla s královským kočárem na zámku. Realita v domě na vesnici.  Tam, v tom prostředi, kde jsem byl dávno králem já a ona, dívka z města,princezna  přirodu milující vedle těch vidlí, ano vedle toho vidláka. Může to být chvíli legrace, zasmějete se tomu, ale když práce přibývá, je potřeba zajistit rodinu, je potřerba peněz , máte plány jak dál, neumíte s druhým mluvit, zamilovanost vyprchává, zůstává sex, dobrý sex a pak.rok utekl...odjela. Neodjela sama, odvezl ji její otec. Pracoval jsme celé dny na dílně 20km odtud, chtěl jsem peníze na život, celý den jsem byl v práci. Neuměl jsem ji večer pohladit, popovídat si sní, nevěděl jsem, co je to vztah. Co to je, že se o něj má pečovat, že to musí být vyrovnané, že se na váhu vztahu nehodí tři kila a prd...měl jsem plány, asi jen já. Nedostal jsem šanci. Proboha, co mi to jen připomíná! .Jak to, že jsem se od té doby nezměnil, nepoučil, proboha! Ale změnil, poučil, jen je to nyní kapku jinak, je to součást toho kruhu, co se teď uzavře... 

Pod tou fyzickou přitažlivostí a krásou se kromě těch hezkých a milých věcí schovávalo něco, co jsem poprvé poznal jako výlev nitra co nechcete vidět, ta zloba. Něco, za co nemůžeme, něco co si odneseme z výchovy, něco co nám rodiče předali, aniž si to uvědomili. Byly to stavy, kdy došlo k situaci, ve které se jí nelíbilo, ztuhly ji rysy, svěsily se koutky a z krásné ženy se stala saň, jako její matka.Zloba, křik, výhružky.  Jako tchyně. Navenek milá, ale jakmile nebylo podle ní, když se cítila ohrožena bylo zle. Měla to taky. Tehdy jsme tu příčinu neznal, nerozklíčoval jsem to, ale věděl jsem, že ji takovou nechci. Takový obrovksý kontral, tak milá tvář a ..pak toto..Br....Vzpomínky na ty stavy mi částečně pomáhaly zapomenout na ni, ale na to krásné, co jsme spolu přežili. Ale ty věci, co mi ukázala, že existují, za to jsem ji vděčný dodnes . To dítě, ta holčička,  měla rok a trvalo dlouhých patnáct let, než se zeptala, kdo je vlastně její táta, kde je, našla ty stopy, ty signály  a dnes myslím, že máme spolu hezký vztah a jsem rád, že s ní mohu ex post něco do života dotvořit. Jsem rád její oporou.

Bylo to první manželství. Byl to šok. Proč jsi mi neřekla, že chceš odejít, proč? "Proč jste dědo mi nezavolal, že pro ni jedete. To jste ji jen tak odstěhoval..? ptal jsem se marněv...Aha, aha,  a, a,  ano, ono ta chtěla. Dědeček byl bačkora. Byli rozvedeni. Bodejť, tohle nebyl hlap, to byla bačkora. Mouchy snězte si mě. Ach jo. Neměl jsme šanci cokoliv změnit, odstěhovala se zpátky k mamnince i s dcerou, ani mi ji nechtěla půjčit. Nevěděl jsem co dál. Jedinou spojkou byl její brácha. Chodil jsem za ním, vyzvídal, co říkala, co dělá, co chce. Jinak mě nechtěla vidět. Umanutá, tvrdohlavá, rozhodnutá. Proč se to prý stalo? Že jsem měl rád jen práci a peníze, že jsem s ní o ničem nemluvil, tak mi to řekl. Měl pravdu. Bylo to tak.

Došlo mi, že je něco špatně, moc špatně. Může za to to prostředí, kde jsem, co dělám. Tohle musím změnit. Možná ji to obměkčí, dokážu jí, že nejsem blbec, možná....

Proklel jsem to prostředí, tu robotu, to honění, začal jsem to nenávidět, chtěl jsem jít pryč. Nechtěl jsem se tam vrátit. Když jsem jim to oznámil, dodnes vidím jak mi jeden z nich říkál, nemysli si, že budeš něco víc, jsi nic a sem se rád vrátíš, nic nezmůžeš. Drzzoun. Hovado. Naštval mě , mrzelo mě to, mrzelo mě, že mi nevěřil. Komu se mám svěřit? S kým se mám poradit?  Z jednoho sezení s psycholožkou jsem si odnesl to, e vlastně neumím ani společensky komunikovat, nic, taková lopata.

Dům na vesnici jsem prodal. Děda s babičkou, nyli jako mí rodiče, cítil jsem, že to musím udělat, že tam nepatřím,, že to mělo být jinak. Nic jsem jim nevyčítal, jen jsem chtěl ať mi všichni dají pokoj. Loučili se se mnou, přijeď říkala babička, přijd prosím. Nechtěl jsem. Jen děda, řekl tu větu, vím, že se už neuvidíme, drž se hochu. Prastrýc, který neměl vlastní děti, dědův bratr, měl mě za vlastního, jen řekl, někdy se zastav. Řekl jsem "Strejo, nebudu a nechci už pracovat, víte". Dobře řekl, přijeĎse podívat. Ale já v duchu nechtěl. Měl jsem toho dost. Byl jsem zlomený a současně jsem byl v očekáváníní toho co bude. Nenechával jsem se je tam samotné, měli jim kdo pomoct, i když já byl eten hlavní dříč.... Nechtěl jsem být žádnou hlavou hospodářství, nechtl jsme práci ani vidět, chtěl jsem do škol, studovat, jít pryč, dohnat něco, o čem jsme nevěděl že je, jen to tušil. Peníze rozdělila má máma, mezi sestry a sebe, podle klíče, který určila. Bylo mi to jedno.

Na tu vyšší odbornou školu 200km odtud  mě přijali bez problémů, bylo tam i školné, bylo po revoluci, nebyl to problém. Denní studium . Měl jsme peníze z prodeje domu, koupil jsme si přehrávač CDROM a hudbu. Italskou hudbu. Složil ji Gian Piero Reverberi.. To bylo pro mě něco fascinujícího, je to součást mě. Znám každý tón, každou skladbu , každý přechod...dodnes. Je to součástí mě. Postihuje to všechny mé nálady a stavy. To ti Lucido udělá radost, uvidíš.  

No a gesta. Na gesta já jsem odborník. Posledním gestem byla nabídka mé ženě, pojď. Vezmeme dceru. Začneme spolu jinde a jinak, bez tchýně a jejího vlivu, bez mého workoholismu, mám peníze. Ne, řekla. Věděl jsem, že řekne, ne, ale chtěl jsem mít ten důkaz, až to někomu budu vyprávět. Bude to vypadat hezky. Jaké jsem udělal hezké gesto. 

Bydlel jsem na internátu. Hele středoškolačky. No, maturitní ročník, hezké holky. Ale to nebylo to hlavní. Hlavní byl čas na ty věci, co jsem od těch 15 let zameškal, měl jsem co dohánět. Vlastně jsem se tak trochu učil i chovat, žít. Taky jsem se zamiloval. Připadal jsme si znovu jako puberťák. Nikdo, až na třídního učitele neveděl, že jsem ženatý a brzdy budu rozvedený, natož že mám dcerku. Když měl na žádost soudu napsat posudek, udělal to v tichosti a překvapení se konalo až v soudní síni. Tichý, pracovitý s vynikajícími výsledky, kamarádský, spolehlivý. Měl jsem slzy vděku v očích. Jinak to bolelo, ale už ne tak moc, jako když se to stalo. Velkoryse jsem souhlasil, aby se malá jmenovala příijmením stejně jako matka, která se vrátila ke svému příjmení za svobodna. Když jsem psal souhlas matrikářce, napsal jsem tam navíc i své důvody, proč s tím souhlasím. Byl to vzkaz. Nebo alibismus. Kdyby se jednou dcerka zajímala, našla by stopu. 

Učení mě moc bavilo, ale cítil jsem se na víc. Chtěl jsem na vysokou. Nebylo to rozhodnutí, které spadlo z nebe. Byl to výsledek mého zájmu o pochopení toho, co se mi v životě stalo, proč se to stalo,  čemu se vyhnout..

Jako kluk jsme hodně četl tátovu knihovnu. Bohužel to byly jen detektivky nebo knížky o válce, kterak  Rudá armáda pobila tu nacistickou a špionážní zápletky. Taky jsem si knihy vyměňoval s babičkou. Pracovala v drůbežárně, vůbec nevím,  kdy na ně měla čas. Zaujal mě Hrabě Monte Christo i encyklopedie lidského těla. Tam jsem si přečetl, co to jsou pohlavní orgány, k čemu slouží a jak je každé pohlaví jiné.  Dlouho jsem však nechápal, jak je možné, že se z každého pohlavního styku nenarodí dítě. Kařdopádně mě ženské pohlavní orgány a vůbec ta oblasti intimity zaujaly, ale nevěděl jsem jak přesně. Pojem orgasmus, erekce či vyvrcholení jsme zdaleka neznal. V životě jsem měl , ale velmi často pocit, že to co dělám, je málo. Cítil jsem, že jsem chtěl jsem něco víc, čekal jsem větší  rozkoš. To vím, ale až dnes. 

Teď, na tom "intru", měl jsem čas a prostor se věnovat i sobě. Konečně žádné hospodářství či povinnosti. Nic. Pohoda. Přemýšlel jsme o studiu psychologie, daňového poradenství nebo práva. Chtěl jsem dělat něco prestižního, dokázat, že nejsem lopata z vesnice. Nebyl to ten hlavní motiv, jen někde vzadu, vzadu byl ten motor. Malou jsem vídával velmi, velmi málo. Měl jsme i hanlivou přezdívku. Ten biologický otec. V tom období jsem posunul zájem o literaturu jinam. Začal jsem se zajímat o asertivitu, snažil jsem se  zbavit svého skrývaného ostychu, chtěl jsem si zlepšit slovní projev, a taky..taky jsem potkal pojem nevědomí. Studium věcí kolem toho mě fakt pohltilo. Vyvrcholilo to tím, že jsem se přihlásil na seminář holotropního dýchání. Tušil  jsem matně o co půjde....

---

Druhé sezení s psychiatričkou začalo rutinně. Jako se starým známým. "Dobrý den, posaďťe se, jak se cítíte?" přivítala mne a vlídně na mne pohlédla. Dala si záležet, aby to neznělo rutinně, protože jsem byl ten den její x-tý klient v pořadí. Jistě se těšila, až to tady skončí a bude se věnovat něčemu normálnímu, než nějakým slovním průjmům..."Je Vám dobře?" přerušila mé mlčení.  "Ehm, ano, promiňte, zamyslel jsem se , přemýšlel jsem, jak to říci nejlépe, ano, cítím se fajn" řekl jsem trochu ukvapeně.

"Když bych to shrnula, tak jsme si posledně probrali anamnézu" a pokračovala: "dětství, úmrtí otce, střední školu, zmínil jste vojenskou službu a  první manželství  a zaujal jste mě, jak se umíte poeticky vyjadřovat " a přitom se mile usmála, jakoby mě tím chtěla povzbudit k hovoru.

"Poeticky" pomyslel jsem si. " A k čemu mi to je?" Na přelomu roku jsem začal laborovat se seznamkou. Já, nepřítel sociálních sítí a virtuálních kontaktů. Já, člověk, co se snaží číst mezi řádky. Já, který potřebuje lidi vidět a cítit jejich přítomnost, který je potřebuje nasát, vnímat.... Můj první kontakt na sezmamce byl klik omylem na profil ve vzdálenosti 3 km: "Ředitelka". "Jejda pardon, já ..." psal jsem...Tak chceš se seznámit nebo ne, zaujala jsem Tě?" Zněl hrozivě chat. Ne, nezaujala. Člověk, co si napíše na profil ředitel, mě nezajímá. Taky jsem ředitel a nikomu to necpu, ale odvětil jsem, že jsem tu prvně, jestli by mi nepomohla s obsluhou téhle šílenosti. Sešli jsme se v kavárně. Příjemná ambiciózní mladá žena ve věku 47 let. Dověděl jsem se spoustu věcí. Že se takhle seznamuje už sedmej rok. Že je to virtuální realita, že furt nemá štěstí na chlapa a když má , tak on nic nevydrží. Když jsem se opatrně zeptal, jak to myslí, tak prý nevydrží šukat celý den a to za ním jela přes půl republiky. Ne, mi to nevadí. Nepohoršuje mě to, ale závidím ji ten apetit. Vlastně si říkám, proč  se na to nevyklašlu a neplatím si nějakou děvku. Jestli by to nebylo lepší. Co furt hledám. Ale pak si sám odpovím, holt člověk nemusí mít vše. Tohle fakt ne.

Cítil jsem na sobě pohled psychiatričky, viděla, že přemýšlím a nic neříkám. Povzbudila mě: "Minule jste hovořil o tom, jak se máte rád, to bylo hezké" "Ano" odvětil jsem a pokračoval "Bylo pro mou psychiku (a vyrovnanost)  zásadní si uvědomit, že za řadu věcí objektivně nemohu ani já, ani ti lidé kolem mne, kterým jsem protnul životní cestu. Četl jsem nějaké zajímavé knihy, ale jedna věc je to číst, druhá rozumnět, třetí pamatovat, čtvrtá přijmout za své, pátá už nevím "..usmál jsem se. "S čím to souvisí?" vybídla mě psychiatrička k pokračování. "Víte, chtěl jsem vždycky, aby lidi na sebe byli milí, tedy hlavně na mě, ale neuvědomoval jsem si, jak moc to je přirozená vlastnost člověka, projev jeho duše, jaký vliv na to má efekt zrcadla a vliv nevědomí". "Co tím myslíte?" zeptala se a já pokračoval "Myslel jsem si, že výbušné stavy, nebo stavy nepříčetnosti nebo nepříjemného projevu, mají jen někteří  kolem mě, že se navenek tváří mile a pak, když  přijde impuls, oni sundají masku a projeví nějakou jinou tvář. Často v nějaké kritické situaci. Pak mi ale nastavila zrcadlo má žena, ukázala mi, že se chován stejně, stejně jako... " odmlčel jsem se. "Jako kdo?" zeptala se psychiatrička. Rozplakal jsem se a dal hlavu do dlaní. Pochvíli  jsem sáhl pro kapesník a utřel si slzy. S hlubokým nádechem jsem  řekl "..jako má matka." Byly to její výrazové vzorce, kdy nás mlátila vařečkou nebo si jinak vynucovala naši kázeň. Rysy ji ztvrdly a vypadalo to, že se neovládá. Nebylo to nic tragického, přešel bych to, to přeci nic není. Nedával jsem tomu v životě důraz, až, až do doby , kdy jsem se zachoval stejně. Jako ona. Měl jsem to uloženo. Měl jsem to v nevědomí a možná to tam někde ještě je, akorát to už nechci pustit ven. "Neviděl jsem to, dokud jsem se na to nezaměřil. Neviděl jsem to  ani u ni ani u sebe, dokud mi to zrcadlo nenastavila má současná žena", ukončil jsem klidně větu.

Psychiatrička vlídně pokračovala  "Popsal jste věc, která souvisí s uvědomněním si sebe sama. To je podstata kritického pohledu dospělého člověka na sebe, na život. Je to vysoce žádoucí uvědomnění. Pokud  Vám ty stavy jaksi nepřichází samy od sebe, není to nic, co by Vás mělo znepokojovat, pokud to není formou nějakého nečekaného záchvatu nebo ztráty sebekontroly. Jinak by to mohlo mít rysy např. schizofrenie" odtušila věc, na kterou jsem se chtěl zeptat a pokračovala "Povězte mi prosím, není-li Vám to nepříjemné, jsou věci, za které své ženě můžete poděkovat?". Hořce jsem se usmál. Čekal jsme tu otázku. Dotazy v rodině odbývám obvyklým, že na rozvodu jsme se dohodli, i na péči o dítě, majetek teď dořešíme, je to jen formalita a stran proč, pak obligátně dodám, prostě se k sobě nehodíme. Já z vesnice, ona z města. Co je komu po tom. Vyprávět někomu o tom, jak se se mnou trápila, jak mi chtěla pomoci a já byl hluchý a slepý a jen robil a robil, a místo poděkování za to , že syn je kojený, očkování je odkládáno na nejzažší možnou dobu, na diskuse s pediatrem nemám energii, dovolená je zakázané slovo, jen práce, práce a robota. Robota na kompletni rekontrtukci ne jednoho , ale postupně tří domů. To se nedá nazvat životem, to je šílenství. Ale to, na co se teď ptá psychiatrička, to je něco jiného, je to mnohem vážnější věc, kterou nelze odbýt mávnutím ruky. Je to věc, která souvisí s vnitřním vyrovnáním. s upřímností k sobě s vyčištěním těch věcí , které jsou či byly zasunuty hluboko. Jsou to věci, které z nevědomí lze přesunout, zvědomnit je, jsou to věci, které si člověk uvědomí ve chvílích, kdy by to nečekal.  Je to lehká i těžká otázka zároveň. Je to upřímné poděkování toho, že mi ukázala cestu , obohatila mne i za cenu vlastního vysílení. Nadechl jsem se a řekl "Očekávala ode mě něco, co jsem neměl. Očekávala někoho, kým jsem nebyl. Něco jsem ji dal, pomohlo jí to. Ale to hlavní pro mě je , že mi trpělivě ukazovala cestu, až do svého vysílení, pořád věřila, že ji uslyším a uskutečním, až to vzdala. Já byl hluchý. Ukázala mi to, čemu se říká empat, ona jím je. Věc, či vlastnost člověka, o které jsem vůbec netušil. To, co mi dala asi nejvíc, že mě utvrdila v tom, že jsem zvláštní a vyjímečný,neobyčejný, svůj,  ale nejsem pro ni a taky, že bych měl na svém seberozvoji ještě, ještě více pracovat. Jsem ji vděčný, jak mi otevřela oči. Ukázala mi, co je potřeba, pro výchovu syna, přestože jsem své děti již "nějak"vychoval. Lucida by řekla, že její slovo sestoupilo do srdce, ale to vím až dnes". Kdo je Lucida? Zeptala se psychiatrička...

---Kapitoly

Jak jsem dokočil studia a jak začal vysokou. Koho jsem na ní potkal. S kým jsme bojovali. Jaký projekt jsem postavil ještě na škole. Kam jsem se přesunul...to je opravdu na román ... Taky se pochlubit jaké úspěšné projekty jsem realizoval, jak jsem týmy motivoval, jak jsem je prostě úspěšně tlačil dopředu a vydělával peníze. A co z toho....

Zkusíme závěr :)

- 

----konec--

Toho rána mě probudil lehký vánek. Lucida nechala pootevřenou terasu, když se šla před rozedněním projít na svá oblíbená místa na pobřeží. Nepřekvapilo mě to. Věděl jsem, že ty chvíle, kdy je sama, kdy se dívá na moře, do dálky, jsou její chvíle harmonie. Vyrovnává se jí energeticky  ten dar, který v sobě  má. Ten dar, za který ji ti, kteří ho  přijali,  milují. A nejen oni. Když se vracela, chystal jsem snídani. Při pohledu na celozrný chléb s česnekovou pomazánkou pozvedla oči,  podívala se na mne a pousmála se.  Vyměnili jsme si tu informaci očima. Věděla, že budeme celý den oba zase cítit česnekem. Ale nevadilo nám to. Stejně jako ty mé úchylné cibulové hody.  "Budeš pokračovat na románu?"  zeptala se a pohladila mě na ruce. "Dnes ne" opětoval jsme její dotyk a lehce ji políbil. "Slíbil jsem Doně Albertině, že se ji podívám na ten rozbitý vodovod, takže na dopoledne mám program asi daný, tedy pokud to půjde vyřešit na místě." "Prima" řekla. Zastavím se za Vámi až pojedu z města, musím domluvit ty seance". Naše dlaně se rozpojily a oči krátkou chvíli setrvaly ve vteřinovém připomenutí... to sdělení, ta energie, to souznění, to bylo to, proč jsme spolu. Sehnul jsme se k brašně, zkontroloval barevně označené klíče a pousmál jsem se. Kdyby to viděl táta. Když jsme hodil brašnu na rameno, zkontroloval jsme na stěně, zda funguje router pro internet, protože jej budu potřebovat pro spojení s tou zanikající civilizací. Pro peníze, které tu zatím nerostou na stromě. Roste a kvete tady totiž úplně něco jiného...

Sluneční svit se neúprosně prodíral mezerou mezi prkny srubu. Pomalu otevřel oči a povytáhl hlavu ze spacího pytle. Zase spal jako špalek. Už dávno nepoužíval ty elektronické vymoženosti, které mu ráno hlásily, že kontinuita hlubokého spánku je (opět) malá, že krevní tlak je pořád vysoký a score se zbytkem světa je 79%. Bylo mu to jedno. Hezký sen měl, opravdu pěkný. Lucida byla jeho platonická láska, byla to žena , která ho hodně ovlivnila a přestože neměl možnost strávit život v její blízkosti, stejně měl pocit , jakoby tam byl pořád s ní. Jako se svými dětmi. Ty už byly dospělé, nepotřebovaly ho a svého navenek podivínského otce respektovaly a měly rády takového, jaký je a byl. V těch upřímných knihách Lucidy toho bylo tenkrát před lety hodně , hodně důležitých věcí. Věci, které tušil, věci o ženské síle a přirozenosti. Ladilo to s jeho přesvědčením o tom, že by zeměkouli měly řídit pouze chytré ženy, zapadalo to do ideálů, které v životě prosazoval, když pracoval pro stát, cítil se užitečný pro společnost. Ty sny se mu vracely často. Asi proto, že ji  stále pozoroval a vnímal  prostřednictvím té celosvětové sítě. Už to nebyl ten starý nebezpečný nezabezpečený internet s trapným SHA šifrováním. Bez biometriky a kvantové autentizace se člověk na tu síť nedostal. Nevadilo mu to. Už na něm nebyl tak závislý a na své pouti našel místa, kde se na tu síť dalo připojit. Lucida tam pořád  byla. Stále  měla tu svou energii,  vedla své semináře a krásně pomalu stárla. Ty vrásky ji slušely stejně jako šedivé vlasy. Připadala mu jako, vlastně byla to jeho duchovní  ándská manželka. Sbalil věci. Musí sehnat něco k jídlu a pak půjde dál. Kdyby mu někdo před pátnácti lety řekl, že se vydá v sedumdesáti na tu pouť, nevěřil by mu. Věděl , že je to jeho poslední cesta, věděl to stejně jako tenkrát, když odešel z toho prostředí, od svých prarodičů ze Sudet, jakoby do světa, byť to bylo pár desítek km. Tentokrát se ale se všemi lépe rozloučil, chtěl to tak, a všichni to věděli. Věděli i proč.  Nechtěl žádný okázalý pohřeb. Chtěl sám dojít na konec své cesty, pomalu, s rozvahou, se svými vzpomínkami a pocitem, že dal všem to, co uměl, mohl a chtěl. Děti i vnoučata při rozloučení plakaly. Dalo mu dost práce, je na ten okamžik připravit, ale byl si jist, že mu rozumí, že nemají výčitky, že nechce zemřít v jejich blízkosti. V báglu něco zarachotilo. "No jo no, ty moje nabarvený klíče" pousmál se,  "To se se zase bude někdo divit, až se mu tady v týhle pustině zjevím u jeho porouchanýho americkýho auta  a pomůžu mu tu starou káru zase na chvíli oživit...v týhle kvantový době". Slunce nad obzorem vytvářelo na stezce stín, vlastně siluetu muže v kovbojském klobouku, který šel svou poslední cestu, protože to tak chtěl. Pomalu, pomalu šel, neukvapeně, nepospíchal. Byl sám se svými vzpomínkami, štastný, vyrovnaný a věděl, že přijde to, co přijít má a přitom si nikdy v životě  nepoložil tu otázku: "Proč zrovna já?".

--

"Proč jsi napsal ten závěr s nedůvěrou v kvantovou teorii?" zeptala se Lucida "Usmál jsme se a odvětil: "Máš pocit, že po těch opiátech , co jsem nafasoval a tlaku, ve kterém jsem byl, ze mě tryskala mužská energie všemi směry, že jsem oplýval sebedůvěrou a sebevědomím? Jen jsem následoval instinkt, ten velel být opatrný a čekal jsem na ten Signál" "A čekal  mě ten můj  jeden úkol, však víš - obejmutí svého vnitřního já." A taky jsem tě neměl přečtenou. Do slova a do písmene" ..dodal jsem." A to nacítění už pak šlo samo". Vesele se zasmála  a řekla něžně "I Ty jeden náš signalisto".

--

Film: Groundhog Day z roku 1993, ...Bill Murray ...Me,Me,Me...francouzská poezie...nemáte strach z cholesterolu a nemoci?... ne, proč jsme nesmrtelný...

PS: napsal jsem to dříve, než jsem přečetl Ty knihy , než jsem poznal To slovo. Věci mi teď dávají o mnoho větší smysl.